Zobrazují se příspěvky se štítkemtěsta. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemtěsta. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 23. července 2012

Tarte flambée jako od Francouze


To zas bylo slibů, že i když jedu do Paříže vegetovat, najdu si čas blogovat a dělat deset dalších věcí. Jenže sliby chyby a obcházení památek, vyžírání Pierra Hermé a Ladurée mě zaměstnalo natolik, že už po večerech jednoduše nebyla síla na nic jiného než na sprchu, čištění zubů a pár hodin spánku. Výhoda blogu ale je, že nemůže utéct, takže ačkoliv už jsem dávno zpátky v Praze a musím snášet prachbídný sortiment zdejších suck-marketů (ach, kdybyste mě viděli při hodinovém vykoukávání chladniček v Lafayette!), pořád můžu referovat, jestli v testu macarons vyhrál progresivní kuchtík Hermé, či v klasice si hovící Ladurée, a do jakých sýrů jsem se po prvním kousnutí zabouchnul natolik, že si pro ně snad v zachování duševního zdraví budu muset začít pravidelně jezdit. Ale o tom až v dalších dnech. Dnešek totiž patří alsaské legendě alias tarte flambée.

Tenhle pizzově vyhlížející koláč od Frantíků se u nás v poslední době hodně slušně uchytil a pokud si na něj chcete zaskočit v matičce Praze, nejjednodušší a nejchutnější bude zaskočit do bistra La Gare. Dělají ho tam totiž opravdu jak se sluší a patří. Tj. především z kvalitních surovin. Týká se to hlavně trademarkové slaniny, která má ve Francii bohužel úplně jinou podobu a chuť než u nás. Je libovější, ne tak zauzená jako anglická slanina a už vůbec ne přesolená a zašedlá jako náš špek.

Pro nejlepší výsledek tohohle receptu se tudíž obraťte na svého oblíbeného řezníka a nechte si ukrojit opravdu pořádný, vodou nedotčený kus přinejhorším té anglické, ať to má taky trochu chuť.

CO POTŘEBUJETE:

Na těsto (na 3 koláče):

Půl kila hladké mouky (400g na těsto, zbytek na rozvalování)
1 sáček sušeného droždí (čerstvé kvůli nutnosti menšího kynutí ne)
200ml vlažné vody (+ dvě, tři lžíce na kvásek)
sůl

Na náplň:
300g slaniny
3 velké cibule (tím myslím ty velké jako pěst, cokoliv menšího násobte dvěma)
200ml créme fraiche
200g ementálu
muškátový oříšek
sůl 
pepř

JAK NA TO:

Vezměte si větší mísu, vsypte do ní droždí a smíchejte ho s dvěma lžícemi vlažné vody. Nechte kvásek na teplém místě 20 minut kynout. 

Do vykynutého kvásku přidejte mouku, 200ml vody, sůl a pořádně propracujte, dokud vám nevznikne vláčné, nelepivé těsto. To lehce poprašte moukou, zakryjte utěrkou a nechte znovu kynout přibližně dvě hodiny.

Než vám těsto vykyne, připravte si ostatní ingredience. Tj. créme fraiche smíchejte s trochou muškátového oříšku (nebojte se ho, dodá základu potřebné grády), solí a pepřem. Nastrouhejte si ementál. A nakrájejte slaninu (na špalíčky) a cibuli (na půlkolečka).

Slaninu a cca 2/3 cibule poté osmahněte na pánvi (nemusíte ani přidávat tuk, slanina se o všechno postará), aby se spojily chutě a vůně, a nechte směs vychladnout.

Po vykynutí těsto vyjměte z mísy, rozdělte ho na tři části, pomoučete vál a těsto rozválejte podle vašich potřeb (osobně jedu kolečka, ale můžete samozřejmě využít i standardní plech - výškově by ale mělo být tenké zhruba jako italská pizza, to jest 2-3mm). Vyválené těsto přeneste na plech s pečícím papírem, propíchejte ho vidličkou (pořádně, aby se vám nezvedlo), naneste na něj pořádnou vrstvu ochuceného créme fraiche, část osmahnuté slaninovo-cibulové směsy, část syrové cibule, kterou jsme si předtím dali stranou (vizuálně pak koláč působí čerstvěji) a vše nakonec posypte poctivou vrstvou strouhaného ementálu.

Pointou tarte flambée je slabá vrstva náplně, díky níž je koláč lehkou chuťovkou například k vínu či pivu. Proto není potřeba, abyste náplně dávali příliš a snažili se zaplnit každý centimetr těsta.

Připravený koláč strčte do předem vyhřáté trouby (200 stupňů) a pečte zhruba deset minut, dokud okraje a sýr nezezlátnou. Po upečení nechte chvíli odležet a můžete s chutí konzumovat. Nejlepší je tarte flabée ještě vlažný, nicméně i studený se dá bez problémů sníst, aniž by kdovíjak ztratil na chuti.

BON APETIT!

P.S.: Kdo tam dá čtyřícítku eidamu, nechť mu upadnou obě ruce.

TIPY A RADY:

1) Pokud se vám nechce slaninu a cibuli osmahnout, nemusíte. Spousta kuchařů dává na těsto směs syrovou. Vizuálně i chuťově pak ale dle mého koláč tratí.
2) Znám celkem dost lidí, kteří dávají před chlebovým těstem přednost listovému. Pravda, pokud vás nebaví zdlouhavá příprava těsta, můžete po něm sáhnout a výsledek bude křupavý a ještě o fous lehčí. Ale chuťově to prostě není ani omylem ono.
3) Ve Francii existuje i varianta baguette flambée, která - jak je jasně patrné - využívá jako základ francouzskou bagetu. Jako rychlý snack je vynikající, ale z českých baget (které se od těch francouzských liší stejně jako náš chleba od ciabatty) to asi také nebude úplně ono.

neděle 16. října 2011

"Pravá" italská pizza

Pizzerie, italské restaurace, české restaurace, stánky "na růžku", okénka v metru... Na ikonu italské kuchyně - na okrajích křupavou, uvnitř vláčnou pizzu - dnes máte šanci narazit na každém kroku. Za stejné ceny, ze stejných surovin a bohužel i ze stejného kupovaného těsta, které si pěkně dlouho poleželo v lednicích velkoobchodních řetězců.


Že vám podobný přístup dvakrát nevoní? Nepovídejte. Tak proč nevzít mouku do hrsti a neudělat si pravou italskou pizzu sami. Obzvlášť když je její příprava jednoduchá, rychlá a s pomocí spižírny i zatraceně levná.

NA PŘÍPRAVU POTŘEBUJETE:
(1 PIZZA O PRŮMĚRU 30 CM)

TĚSTO:
100g vysokolepkové PIZZA mouky
1/3 čerstvého droždí
1dcl vlažné vody
2 lžíce olivového oleje 
špetku soli
hladkou mouku na pomoučení válu

POVINNÉ PŘÍSADY:
3 lžíce rajčatového pyré (NE protlaku)
oregáno (čerstvé, nebo sušené)
bazalka (čerstvá, nebo sušená)
1 balení mozzarelly

VOLITELNÉ PŘÍSADY:
salámy (čisté, ale i kořeněné), šunky (kuřecí, vepřová, parmská), sýry (ideálně tvrdší, bez i s plísněmi, nebojte se ani ochucených pestem apod.), rajčata, chilli papričky, ančovičky, cibule... zkrátka téměř cokoliv, co najdete doma, anebo na co máte zrovna chuť. Jen EIDAM vynechte, jinak vám na pizze zůstane jedna velká umělohmotně vypadající krusta.

JAK NA VĚC:
Příprava těsta je jednodušší než krupicová kaše. Do středně velké mísy (malá by mohla přetéct) rozdrobíme droždí, přidáme 2 lžíce vlažné vody a stejné množství vysokolepkové mouky a vše promícháme do hustší našedlé hmoty - KVÁSKU. Ten dáme na pět až deset minut do tepla, kde krásně vzejde.


Poté do kvásku přidáme zbytek pizza mouky, kterou předtím ještě osolíme. Přilijeme 2 lžíce olivového oleje a zbytek vlažné vody a vše pečlivě promícháme. Vznikne nám lepivá a trochu nevzhledně vypadající hrouda těsta. To vyklopíme na hladkou moukou posypaný vál a pečlivě ho prohněteme, dokud není nádherně hladké. (Lepivosti se bohužel nezbavíme (holt mnoho lepku), ale omezíme ji natolik, že se dá s těstem manipulovat.)

Připravené těsto vrátíme zpět do mísy a potřeme ho trochou olivového oleje, aby nám při kynutí neoschlo. Vložíme do tepla (ke krbu, do peřin, pod deku... není nutné kdovíjaké vedro) a necháme alespoň hodinu kynout.


Zatímco těsto kyne, máme dostatek času na přípravu surovin, které chceme na pizzu položit. Tzn. že si dojdeme pro bylinky, omyjeme zeleninu, nastrouháme či nakrájíme sýry (hlavně mozzarelle sluší plátky), salámy, žampiony... 

Jakmile těsto vykyne, vyklopíme ho na hladkou moukou posypaný vál (nešetříme, jinak se těsto snadno přilepí), lehce prohněteme a vyválíme z něj kulatou placku o průměru cca 30cm a tloušťce nepřesahující 5mm (nechceme přece buchtu). 

Poté placku přeneseme na dostatečně velký plech vyložený pečícím papírem, pomažeme ji rajčatovým pyré, přidáme nasbírané bylinky a postupně pak i zbytek surovin. Mozzarellu ovšem vždy navrch. 


Plech vložíme do trouby, předehřáté na 250°C, a pečeme do chvíle, než se sýr rozteče a trochu zezlátne - cca 10-15 minut. Poté plech vyjmeme, pizzu rádýlkem nakrájíme na osminy a jsme připraveni podávat.

TIPY A RADY:
1) Pamatujte na zlaté pravidlo, že méně je někdy více. To pro pizzu platí především, a proto na ni nikdy nedávejte více jak 5 surovin (i ty jsou dost). A to střídmě. Není nutné těsto utopit pod hroudou sýra a zbytkem ledničky.

2) Pokud máte troubu s funkcí "pizza", máte v rukávu neprůstřelný trumf. Na pizze se vám při pečení na sto procent vytvoří bublinky a těsto bude po upečení krásně nadýchané a křupavé. 

3) Rajčatových, resp. tomatových pyré se dá dnes sehnat nepřeberné množství. Od italských s přidanými bylinkami (např. v Tescu okolo 50 korun) přes americké po tuzemské s rostlinným olejem. Při testování cena/výkon se mi nejvíce nejvíce osvědčilo pyré s rostlinným olejem od Heinz, které má nasládlou chuť (trochu jako rajská omáčka) a je opravdu laciné. Pro větší množství se přesto vyplatí využít vlastního umu a uvařit si vlastní Sugo di Pomodoro. Receptů na něj je na internetu spousta a jakmile nějaké řádně otestuji, určitě sem vítěznou "omajdu" přihodím. :)

4) Která mozzarella je nejlepší? Samozřejmě buvolí. Chutná je ale i mozzarella od Zotta. Především ta s přidanou bazalkou.

DOBROU CHUŤ!