Sojagurtová patálie

Poslední dny se dějí zvláštní věci. Teplota teploměru klesla snad během jednoho mrknutí hlouběji, než je mému tělu příjemné. Slunce nahradil déšť, který je z podivného důvodu mokřejší, než byl dle mého mínění vloni. A mě přepadla po víkendovém obžerství chuť zkusit trochu zdravé stravy. 

Abych řekl pravdu, nikdy jsem nebyl fanoušek "správné výživy". Obzvlášť ne té, která zakazuje všechno mastné a  naopak prosazuje vše, co má málo kalorií, obsahuje hodně vitámínů, vlákniny... no vždyť to znáte. Ale nikdy jsem nepatřil k lidem, kteří slovo "zdravé" automaticky zaměňují za slovo "hnusné" či "odporné".

Až dokud jsem v Globusu nesáhl po mléčném výrobku s názvem "Sojagurt s müsli", jenž se díky nádherně žluté barvě vydával za vcelku chutně vypadající náhradu vanilkového jogurtu, po němž si budu šmakovat, jak báječně pomáhám svému organismu.

Jenže hned první sousto mě vyvedlo z omylu, protože chuť bláta, která se mi dostala na jazyk, měla vskutku daleko ke gurmánskému zážitku a vcelku rychle vyvolala otázku  "Kolik toho může člověk pozřít, než začne zvracet?"

Nakonec jsem dospěl k názoru, že po odpovědi bádat nebudu a raději jsem sáhl po prachobyčejném "vanilkáči", jenž už přímo žadonil, aby mohl sklouznout do žaludku. Možná umřu o pár vteřin dřív, ale co. Vždyť žijeme jen jednou.