Tescoviny.cz: Raid na falešné slevy

V lednu se obchodnímu řetězci Tesco (na Zličíně mimochodem opepřenému podnázvem Extra, a přitom je v něm větší kulové než kdy dřív) povedlo zprovoznit vlastní internetový obchod (itesco.cz), což spoustě lidí může ušetřit čas strávený mezi regály. Prostě jen naházíte skrze internet vybrané zboží do košíku, odkliknete adresu, zaplatíte dopravné (lidové kilečko) a statní junáci vám do pár hodin přivezou objednávku až do domu.

Tedy prý. Sám jsem takhle ještě nenakupoval, ale ohlasy jsou pozitivní. Obzvlášť co se týče dopravy, která je podle všeho rychlá, bezproblémová a při vyrovnávání účtů férová. Pokud skladníci přivezou špatné zboží, můžete ho na místě reklamovat a cena se vám odečte. Pokud vámi zvolené zboží nebylo k mání, přivezou vám pánové vhodnou alternativu, již samozřejmě lze bez skrupulí odmítnout, ale i tak potěší.

Celé to má jen jednu vadu - ceny. Tesco totiž sice označuje zboží s akčními cenami, nicméně věřte Tescu, že vás nechce natáhnout a záměrně neoznačuje zboží, které bylo před týdnem o deset korun levnější. Taková představa je asi stejně naivní jako ta, že David Rath nevěděl, že má v krabici místo Cabernetu nacpané Masaryky.

Teď už ale dilema důvěry řešit nemusíme. Díky nezávislé službě Tescoviny.cz, vytvořené čistě z legrace programátorem Českého rozhlasu Danielem Hrouzkem (mimo jiné bývalý šéfredaktor HDmag.cz a hrdý zakladatel serveru mojenožky.cz, zabývajícího se vším ohledně obuvy), máme možnost snadno zjistit, které akce jsou pochybné a do kterých se vyplatí skutečně jít.

V jednoduchém rozhraní webu lze mimo různorodých kategorií zboží narazit především na tři hlavní rubriky - zboží v akci, sporné akce a zlevněné zboží. Přičemž právě poslední kategorie zobrazuje zlevněné zboží, na které itesco.cz vůbec neupozorňuje. V jednotlivých profilech produktů si pak lze díky grafu snadno zkontrolovat pohyb cen a tím se definitivně rozhodnout, jestli si na daném matroši vyprázdnit peněženku.

Za necelé dva měsíce provozu se Tescovinám povedlo odhalit hned několik podivných slevových akcí a upozornit na desítky zajímavých snížení cen, čehož si ostatně všimlo již několik médií, které o sympatickém a přínosném projektu informovala poprvé už před pár týdny.

Teď tedy přišel čas zmínit je i tady. Některé finty s cenovkami už totiž nejsou jenom na pár facek, ale na nahlášení z klamavé reklamy. Takže SLEDOVAT!

Tarte flambée jako od Francouze

To zas bylo slibů, že i když jedu do Paříže vegetovat, najdu si čas blogovat a dělat deset dalších věcí. Jenže sliby chyby a obcházení památek, vyžírání Pierra Hermé a Ladurée mě zaměstnalo natolik, že už po večerech jednoduše nebyla síla na nic jiného než na sprchu, čištění zubů a pár hodin spánku. Výhoda blogu ale je, že nemůže utéct, takže ačkoliv už jsem dávno zpátky v Praze a musím snášet prachbídný sortiment zdejších suck-marketů (ach, kdybyste mě viděli při hodinovém vykoukávání chladniček v Lafayette!), pořád můžu referovat, jestli v testu macarons vyhrál progresivní kuchtík Hermé, či v klasice si hovící Ladurée, a do jakých sýrů jsem se po prvním kousnutí zabouchnul natolik, že si pro ně snad v zachování duševního zdraví budu muset začít pravidelně jezdit. Ale o tom až v dalších dnech. Dnešek totiž patří alsaské legendě alias tarte flambée.

Tenhle pizzově vyhlížející koláč od Frantíků se u nás v poslední době hodně slušně uchytil a pokud si na něj chcete zaskočit v matičce Praze, nejjednodušší a nejchutnější bude zaskočit do bistra La Gare. Dělají ho tam totiž opravdu jak se sluší a patří. Tj. především z kvalitních surovin. Týká se to hlavně trademarkové slaniny, která má ve Francii bohužel úplně jinou podobu a chuť než u nás. Je libovější, ne tak zauzená jako anglická slanina a už vůbec ne přesolená a zašedlá jako náš špek.

Pro nejlepší výsledek tohohle receptu se tudíž obraťte na svého oblíbeného řezníka a nechte si ukrojit opravdu pořádný, vodou nedotčený kus přinejhorším té anglické, ať to má taky trochu chuť.

CO POTŘEBUJETE:

Na těsto (na 3 koláče):

Půl kila hladké mouky (400g na těsto, zbytek na rozvalování)

1 sáček sušeného droždí (čerstvé kvůli nutnosti menšího kynutí ne)

200ml vlažné vody (+ dvě, tři lžíce na kvásek)

sůl

Na náplň:

300g slaniny

3 velké cibule (tím myslím ty velké jako pěst, cokoliv menšího násobte dvěma)

200ml créme fraiche

200g ementálu

muškátový oříšek

sůl 

pepř

JAK NA TO:

Vezměte si větší mísu, vsypte do ní droždí a smíchejte ho s dvěma lžícemi vlažné vody. Nechte kvásek na teplém místě 20 minut kynout. 

Do vykynutého kvásku přidejte mouku, 200ml vody, sůl a pořádně propracujte, dokud vám nevznikne vláčné, nelepivé těsto. To lehce poprašte moukou, zakryjte utěrkou a nechte znovu kynout přibližně dvě hodiny.

Než vám těsto vykyne, připravte si ostatní ingredience. Tj. créme fraiche smíchejte s trochou muškátového oříšku (nebojte se ho, dodá základu potřebné grády), solí a pepřem. Nastrouhejte si ementál. A nakrájejte slaninu (na špalíčky) a cibuli (na půlkolečka).

Slaninu a cca 2/3 cibule poté osmahněte na pánvi (nemusíte ani přidávat tuk, slanina se o všechno postará), aby se spojily chutě a vůně, a nechte směs vychladnout.

Po vykynutí těsto vyjměte z mísy, rozdělte ho na tři části, pomoučete vál a těsto rozválejte podle vašich potřeb (osobně jedu kolečka, ale můžete samozřejmě využít i standardní plech - výškově by ale mělo být tenké zhruba jako italská pizza, to jest 2-3mm). Vyválené těsto přeneste na plech s pečícím papírem, propíchejte ho vidličkou (pořádně, aby se vám nezvedlo), naneste na něj pořádnou vrstvu ochuceného créme fraiche, část osmahnuté slaninovo-cibulové směsy, část syrové cibule, kterou jsme si předtím dali stranou (vizuálně pak koláč působí čerstvěji) a vše nakonec posypte poctivou vrstvou strouhaného ementálu.

Pointou tarte flambée je slabá vrstva náplně, díky níž je koláč lehkou chuťovkou například k vínu či pivu. Proto není potřeba, abyste náplně dávali příliš a snažili se zaplnit každý centimetr těsta.

Připravený koláč strčte do předem vyhřáté trouby (200 stupňů) a pečte zhruba deset minut, dokud okraje a sýr nezezlátnou. Po upečení nechte chvíli odležet a můžete s chutí konzumovat. Nejlepší je tarte flabée ještě vlažný, nicméně i studený se dá bez problémů sníst, aniž by kdovíjak ztratil na chuti.

BON APETIT!

P.S.: Kdo tam dá čtyřícítku eidamu, nechť mu upadnou obě ruce.

TIPY A RADY:

1) Pokud se vám nechce slaninu a cibuli osmahnout, nemusíte. Spousta kuchařů dává na těsto směs syrovou. Vizuálně i chuťově pak ale dle mého koláč tratí.

2) Znám celkem dost lidí, kteří dávají před chlebovým těstem přednost listovému. Pravda, pokud vás nebaví zdlouhavá příprava těsta, můžete po něm sáhnout a výsledek bude křupavý a ještě o fous lehčí. Ale chuťově to prostě není ani omylem ono.

3) Ve Francii existuje i varianta baguette flambée, která - jak je jasně patrné - využívá jako základ francouzskou bagetu. Jako rychlý snack je vynikající, ale z českých baget (které se od těch francouzských liší stejně jako náš chleba od ciabatty) to asi také nebude úplně ono.

Jahodový cheesecake

Některé recepty vznikají vážně vtipně, a o to vtipnější pak je, když jejich výsledek slaví největší úspěch. Třeba jako tenhle recept na Jahodový cheesecake, kvůli kterému se na Apetit Pikniku mnozí strávníci vraceli, aby chválili a ptali se, jak se mi tenhle narůžovělý zázrak podařil. A já se přitom tři dny před piknikem válel na kanapi a přemýšlel, jestli dva cheesecaky nejsou málo a jestli by to něchtělo přidat ještě nějaký další. Nejlépe pak z jahod, o nichž jsem se domníval, že jich bude na zahradě ještě dost (nakonec to vyšlo o fous a koláč jsem upekl z posledních kousků).

Jenže sehnat recept na pečený cheesecake se ukázalo jako boj s větrnými mlýny. Pár jsem jich sice našel, ale většina byla o tom, že udělám základní náplň a na ni naliju jahodovou omáčku. Bravo, takové vykuky bych nechal rovnou postavit ke zdi a ujahodoval je.

Z nouze mě o pár minut vytáhnul až "geniální" nápad (ano, byla u toho i žárovka nad hlavou jako u Edisona), že ačkoli jsou jahody hodně šťavnaté a tím pádem náplň rozředí víc, než když do náplně dávám pouze vejce a zakysanku, při poměru 2:1 ve prospěch suchých částí by nemusel výsledek dopadnout úplně blbě. A nedopadl. Vlastně jsem si dovolil celou směs i prošlehat mixérem, čímž jahody definitivně pustily všechnu šťávu, náplň famózně obarvily, ale nezabránily, aby náplň po upečení tekla.

Vaření je zkrátka alchymie plná pokusů, omylů a šťastných náhod, kdy zároveň platí, že první nápad je povětšinou ten nejlepší. A nějaké "jahodové cheesecaky bez jahod", jak jsem těmhle klasickým kejkům s jahodovým přelivem začal říkat, mi můžou vlézt na hrb.

CO POTŘEBUJETE:

Na korpus: 

1 balení Disco sušenek (příchuť dle libosti, u mě vede klasická vanilková) 

70g změklého másla

Na náplň: 

500g Philadelphie 

250g odšťopkovaných jahod

2 lžíce hladké mouky 

3 vejce

180g cukru krupice (pokud máte kyselejší jahody, klidně trochu přidejte)

2 lžíce zakysané smetany

JAK NA TO:

Nahřejte kovovou potvoru na 180 stupňů a začněte sušenkami. Hoďte je do robotu, přidejte máslo a pořádně rozmixujte, dokud nevznikne trochu mazlavá drtina. Vyložte dno formy pečícím papírem (aby lépe seděl, můžete dno před tím lehce máznout máslem) a drtinu na dno rovnoměrně rozprostřete lžící. Poté vložte formu do vyhřáté trouby a cca 5 minut pečte. Formu vytáhněte ven a nechte vychladnout.

Mezitím si připravte náplň. Vezměte Philadelphii, mouku, vejce, cukr a zakysanku a vše pěkně promíchejte. Jahody nakrájejte na menší kousky a vhoďte do umíchané hmoty. Čapněte mixer, nebo metličku a směs lehce prošlehejte, abyste zahnali hrudky a náplni dodali na nadýchanosti.

Náplň nalijte do vychladlé formy, několikrát s ní práskněte o linku, abyste zabránili bublinkám, a cheesecake pečte při 180 stupních přibližně 20 minut. Pak snižte teplotu na 120 stupňů a pečte ještě hodinu. Jelikož je náplň na začátku pečení hodně řídká, možná budete muset ještě pár minut přidat. Každopádně ale cheesecake v troubě úplně neztuhne (výhoda je, že by ho nevysušil snad ani Babica). Jakmile se ale přestanou klepat alespoň okraje, koláč vyndejte, nechte v pokojové teplotě vychladnout a na konec vložte do ledničky, kde by měl vydržet minimálně 6 hodin. Takže noc to jistí.

Po pobytu v chladu by měl cheesecake krásně ztuhnout, mít růžovou barvu a na povrchu by měly být vidět krásné kousky jahod. Ale aby vypadal ještě lépe, neuškodí, pokud na každou porci položíte lístek máty zaprášený moučkovým cukrem a půlku jahody. Což je ozdoba, která mě napadla před Apetit Piknikem uprostřed noci, kdy jsem našel posledních pár jahod, a následně na samotném pikniku, kdy jsem mátu omylem poprášil a vypadalo to stejně dobře jako na mojitu. (MUHEHE)

RADY A TIPY:

1) Cheesecake můžete péct třemi způsoby - přímo, ve vodní lázni (pokud máte "koule" a nebojíte se rozmáčeného korpusu i navzdory obalení formy v alobalu), anebo v páře. Tu uděláte tak, že do spodku trouby strčíte plech s vodou (ideálně hned pod mřížku s cheesecakem), která se v průběhu pečení vypařuje a zabraňuje tak vysoušení náplně. Anebo si kupte za 2 mega konvektomat (hehe).

2) Máslo na korpus můžete před smícháním se sušenkami klidně i rozpustit. Jen ho nechte po rozpuštění chvíli vychladnout (ale ne, aby zase ztuhlo). Výsledkem bude lépe promíchaný základ na korpus bez máslových hrudek, se nímž se díky větší mazlavosti i lépe manipuluje při vmačkávání na dno formy.

AŤ VÁM CHUTNÁ!

P.S.: Za parádní úvodní fotku děkuji Blance Pilátové.

MUZEUM GASTRONOMIE - Ráj pro všechny kuchtíky a nejen pro ně

Úzké pražské uličky a zákoutí jsou někdy nevyzpytatelné. Jako třeba dnes. Odcházím okolo poledne z baru James Dean, místo tradiční odbočky vlevo zahnu do prava směrem k zadní části Kotvy, a hned za obchodním domem v Jakubské narazím na výlohu, ve které visí cedule "MUZEUM GASTRONOMIE". Nedůvěra v mizerně umístěnou budovu, o jejíž existenci nemůže mít obyčejný človíček ani potuchy, z počátku vítězí. Naštěstí ale těsně před odchodem vyráží ze dveří sympatický stařík s tím, že se rozhodně musím podívat dovnitř a hned při vstupu mi vráží do ruky chutnou sněhovou pusinku. Ještě že tak.

Na zdejší recepci mi obratem podstrčí mapku komplexu (a že je sakra velký), vymámí z peněženky 140 kaček se studentskou slevou (normálně se ale o moc víc neplatí) a po dotazu, jestli smím fotit, rychle dodávají, že by byli radši, kdybych si nechal zážitek pro sebe (přiložené fotky jsou proto z novin a oficiálního webu). Beru na vědomí a vyrážím na prohlídku pravděpodobně nejzábavnějšího muzea vůbec.

Už v první místnosti je totiž jasné, že si někdo dal s celou výstavou pořádnou práci. Kromě obligátních popisů v češtině a angličtině, seznamujících s historií gastronomie od lovců a sběračů přes neolitickou revoluci, středověk a novověk až po současnost, jsou totiž všude milé vychytávky a detaily, které se člověku vždycky rády vetřou do mozku. Člověk si tak prohlédne povedenou rekonstrukci pravěkého ohniště, omrkne kamenné drtidlo, přečte si něco málo o jídelníčku chlápka, jehož největším kamarádem byl kus šutru a oštěp, a vyrazí do dalších historických etap.

Zde už na něj čeká například dýmná jizba či její modernější alternativa v podobě černé kuchyně, a o pár kroků dál už vysloveně září sporáky z pozdního novověku a 20. století. Atmosféru přitom dokonale dokreslují dobové malůvky a nástroje, díky nimž si lze snadno udělat představu o životě tehdejšího člověka. A že to nebyla úplná legrace. Už jen z pětiminutového pobytu v zakouřené jizbě s otevřeným ohništěm by dnešní rozmazlenec sahal po ibalginu. Natož, aby zde přespával dalších dvacet, třicet let.

Už jen prohlídka téhle části stojí bez diskuze za vysolenou sumu. Nicméně Muzeum jde v nabídce mnohem dál. Jen o pár metrů dál se totiž lze seznámit s proprietami a postupy na výrobu kávy, destilátů a piva, přičemž nechybí ani rekonstrukce prvorepublikového krámku á la Bajzův koloniál z Bylo nás pět či stylový bar, v němž by se nestyděl popíjet ani Humphrey Bogart. Jedním slovem stylovka.

A jakmile projdete spodní část, kterou hrdá majitelka v průběhu prohlídky doplňovala o čerstvý (a setsakramentsky voňavý) slad z pivovaru Bernard, už si vás odchytí jeden z průvodců a táhne vás na prezentaci nejmodernější kuchyně od partnerského Whirlpoolu. A že jde o velkou parádu. Kompletně vybavená kuchyně podle nejnovějších trendů je zcela funkční, prostorná a až po okraj narvaná zařízeními, které by chtěl mít každý kuchtík nejraději obratem doma. Na varném ostrůvku se například nachází efektně schovaná přípojka k internetu se zásuvkami, nechybí integrovaný koš, plynové hořáky či indukční deska. Na protější stěně se pak skví jak horkovzdušná trouba, tak domácí konvektomat (dělat v jím vytvořené páře cheesecake by bylo nemálo boží) či speciální trouba pro křupavou kůrčičku vašeho nedělního kuřete. A futurististický dojem podtrhují lednice s digitálními displeji (vážně už jsem čekal jen na to, kdy se z ní stane Transformer nebo Terminátor), novinkami od Tescomy a dalších výrobců prošpikované kuchyňské skříňky, a baterie s diodou, která mění barvu podle teploty puštěné vody.

Zbytek expozice patří opět historii, jmenovitě nejslavnějším osobnostem české a zahraniční kuchyně, mezi nimiž nemohou chybět jména M. D. Rettigové, F.  Myšáka, A. Bergera, K. Juliše, P. Bocuse či chlebíčkového boha Jana Paukerta, o nichž toho informační desky prozradí rozhodně víc než jen "byl to výborný cukrář, jemuž většina dnešních obchodníků nesahá ani po spodní část korpusu". Chybět logicky nemohou ani fotografie či rovnou ukázky jejich mistrovských kuchařek, přičemž první vydání Domácí kuchařky od Rettigové by chtěl mít doma asi každý i v jeho poněkud dezolátním stavu.

Pomyslnou třešinkou na už tak vyvedeném dortíku je potom prohlídka příborů, která znovu prolétne všechna historická období, předvede několik humorných špeků (dietní příbor s trny prostě vládne) a nakonec podstrčí několik rad pro správné stolování. To abyste mohli kritizovat nemehla z Prostřena, v jejichž zmatených hlavičkách se jí hamburger příborem a knedlík nemůže být spolknut bez patřičného prolití pivem.

Prohlídka by vám při podrobném procházení měla zabrat něco málo přes hodinu, rozhodně si ale udělejte ještě čas na zdejší krámek se suvenýry, v němž jsou kromě pěkných triček a kuchařek k sehnání i tematické náušnice, igráčci (jelikož jich z dětství ještě pár mám, musím si doplnit sbírku), čepice a další vychytávky.

No a já jdu psát recept na jahodový cheesecake, který tu slibuji už přes dva týdny. :) Ale chápejte, dnešní příjemný kulturní šok musel dostat přednost před kusem žvance.

MFFKV: Předthermalské sladkosti od Ivety F.

Jedno z prvních imaginárních šampaňských jsem před letošním festivalem otevřel nikoli kvůli filmu (i když Lawrence z Arábie měl k podobné oslavě docela blízko), nýbrž kvůli sladkostem. Iveta Fabešová, kterou většina zná díky úspěchu v kuchařské soutěži Na nože, totiž měsíc před festivalem sháněla nadšené pekaře, kteří by jí pomáhali s výrobou Francií šmrncnutých dezertů pro nonstop stánek Bageterie Boulevard, sídlící hned u Hotelu Thermal. Do pracovního zápřahu jsem se sice nehlásil, nicméně jsem věděl, že z pozice pouhého degustátora bude na co se těšit. A taky že ano!

Hned první den festivalu jsem skočil po fantasticky vyhlížejících pomerančových eclairs, jež mě - jako milovníka všeho s citrusovou příchutí - vyloženě nadchly. Těsto bylo jemné a hladce klouzající do krku. Náplň netrpěla přebytečným množstvím cukru. A kombinace pomerančové kůry a hořké čokolády na povrchu je nestárnoucí klasikou, která bude fungovat vždycky.

Lahodné eclairs

O to víc jsem se těšil na ochutnávky dalších produktů. Takže jakmile jsme dnes ráno s přáteli spěchali do Thermalu na ranní projekci (Melvillova vynikající Armáda stínů), po cestě jsme čapli jablkový koláč a tarte au citron. A jak asi tušíte, byla to zase ohromná pecka. Jablkový koláč byl totiž přesně takový, jak ho mám rád. Šťavnatý, jen lehce nasládlý a s těstem vyloženě povznášejícím. Citronový dortík, elegantně ozdobený opálenými vyšlehanými bílky, celý zážitek už jen podtrhl, když se korpus na jazyku vyloženě rozplýval a citronová náplň kyselostí jen lehce hladila patro.

Zkrátka a dobře, spěšné ranní snídaně mám letos asi vyřízené. A to mě ještě při troše štěstí čekají ochutnávky belgického a ořechového dortu, kokosek a mandlových tulies. Už teď mi žaludek stepuje radostí. Jestli mají u Bageterie mozek, nechají si pár cukrovinek upéct i do normálního provozu.